Ráda bych, ale nechce se mi

Je máj, lásky čas. A protože se ve své práci se ženami zaměřuju také na skloubení mateřství a sebelásky, abychom jako ženy mohly zářit a lásku dávat dál. Podporuju vás v lásce k sobě samé. Tuto formu lásky jsme se totiž často v dětství dostatečně nenaučily. A teď i skrze mateřství a své děti se ji učíme, díky za to! A tak i dnešní text bude inspirací v tomto tématu. Sebeláska. Láska (a respekt) k sobě samé.

Respektovat své potřeby

Každá máme mnoho rolí, jsme mámy, partnerky, sestry, dcery… Pečujeme o děti, vaříme, uklízíme, vyzvedáváme ze školek a škol, děláme domácí time management… Ale jsme hlavně ženy. A naším úkolem je zářit. A všechny naše role tvoří velký jedinečný, neopakovatelný a dokonalý celek JÁ. A my se snažíme všechny své role skloubit a být v nich dokonalé. Ale jde to? Nejsme už dokonalé právě tady a teď, i se všemi „nedokonalostmi“, i se vším, co ještě nezvládáme (a co třeba už zítra zvládat budeme)?

Nejsme na sebe moc přísné? Podporujeme samy sebe stejně tak, jako podporujeme své děti? V malých krůčcích, které se postupně učí a které postupně zvládají? Jsme k sobě stejně tak laskavé? Odpouštíme si tak snadno jako dětem? Přijímáme se stejně tak bezpodmínečně? Milujeme samy sebe bez podmínek, se vším, co k nám patří a co nás formuje (fyzicky i duševně, klady i „nedostatky“)?

Často vidím – a na lekcích, které se ženami pravidelně dělám, se mi to stále ukazuje – že jsme naučené: „Dokud můžu, tak musím„. A často tam je i program: „Musím, i když už nemůžu“. A jdeme tak proti sobě. A neuvědomujeme si, co si tím způsobujeme. Nádoba naplnění a potřeb se postupně vyprazdňuje, únava, napětí, stres naopak roste. A nám to přijde normální, tak to prostě je. A jednoho dne to vše „nečekaně“ vybuchne – vyčerpáním, silnými emocemi, nemocí nebo i třeba úrazem.

Snažím se proto ženám předat – a to nejen těm, které připravuju na porod, se kterými cvičím v těhotenství, nebo které navštěvuju v šestinedělí, ale všem mámám – že prostě občas nic nemusí. „Nemusím, i když můžu.“

A například v šestinedělí, kdy je třeba veškerou energii věnovat péči o miminko a regeneraci svého těla, to platí dvojnásob. Možná byste nevěřily, jak některým novopečeným maminkám dělá problém si odpočinout spolu s miminkem (když třeba usne). Vím to, jsem tam s nimi a někdy jim musím „naordinovat“ odpočinek, aby si ho vůbec dovolily. A postupně si ho dovolují. Ale nejdřív jsou nesvé, nejisté. Jak by přece mohly?

„Ráda bych, ale nechce se mi.“

A tak pro vás mám pro inspiraci můj oblíbený citát (od Phoebe Bufetové, seriál Přátelé). , který je i pro mě výzvou, protože práce na sobě nikdy nekončí a vždy je kam se posouvat a stávat se lepší verzí sebe sama, která je víc a víc sama sebou, ve své síle. A moc mě baví (a samozřejmě není možné ho aplikovat vždy a za všech okolností, jako všechno). Ale pro inspiraci, jak své potřeby nepřehlížet, dát se občas na první místo, nevyhovět všem a ve všem…

Prostě nemusím

A tak na svých lekcích i ženských kruzích ženy vedu k tomu, že prostě občas něco nemusí. A že je to v pořádku. Že kvůli tomu neklesne jejich hodnota, že kvůli tomu nebudou zatracené, nemilované. Prostě jen občas dát sebe samu na první místo (a ano, znovu opakuju: v určitém věku dětí je naprosto v pořádku, že je máme na prvním místě a věnujeme se jim na úkor sebe).

Ale pokud samy sebe upozaďujeme dlouhodobě (z jakýchkoli důvodů), tak se to prostě nevyplatí. Jednou nás to dožene. A dočerpávat energii prostě musí vše v přírodě. Energie je život. Vše je o energii a energie (a láska, která je také energie) je to, co nás pohání. A je úplně v pořádku si energii dodat, dobít, dosytit. Dovolit si to. Neodpírat si. Třeba jen maličkostmi, když to zatím jinak nejde. Ale vědět o tom. A občas prostě říct, tam kde to jde: „Ráda bych, ale nechce se mi.“ A odpočinout si, číst si knížku či dělat cokoli, co mi dělá dobře.

Na svých lekcích, kde se ženami cvičíme a připravují se k porodu, vidím spoustu žen, které na tohle zapomínají. Dovolit si něco neudělat, i když bych mohla. Nebo spíš je to pro ně „nové“. Ale kdykoli se o tom zmíním, tak tuší a potutelně se usmívají. Řešíme to všechny, je to v nás zakořeněné. Vidím, jak není lehké takové staré programy propustit, když jsme v nich celý život vyrůstaly.

„Můžu, tak musím…. I kdybych nemohla.“ Ne, opravdu nemusíte! Nemusíte vyhovět všem, vždy, všude a ve všem. Možná se to zdá jako banalita, možná to s vámi naopak někde uvnitř v hloubce rezonuje. Věřte, že tohle řeší spoustu žen.

A tak ženám malinko otevírám dvířka. A naťukávám jinou možnost. Že nemusí. Že mají volbu. A ukazuju jim to na lekcích konkrétní akcí. Ženy, které ke mně chodí a čtou tyto řádky, tak vědí. A také vědí, že napoprvé jim to nedá a stejně mají potřebu jít proti tomu. Udělat to postaru. Ale pak na druhé, třetí lekci, už to vidí, vnímají a pomalu překonávají ten původní program. A začíná se v nich ukládat zárodek něčeho nového. Začínají to přijímat za své. Po maličkých krůčcích…
Že prostě vždy nemusí.