Jak jsem překonala své ego. Aneb dejte dětem důvěru a bude vám líp.

Dáváte dětem důvěru? Jak vám v tom je?

Já se o to snažím. Začala jsem, když byla dcera malinká a podařilo se mi dát jí důvěru v základním vnímání jejího těla. Řekla jsem jí, že je to její tělíčko a že je potřeba, aby si ho ohlídala sama. Že je to její zodpovědnost a že není v mých silách na ní stále dohlížet. Stačí pak jedno otočení a bum!

Pokud dítě ví, že se o něco starat nemusí a že to někdo udělá za něj, nestará se o to. Mně se to jasně potvrzovalo u babiček, které ještě mají „starou školu“ a střežily dceru jako oko v hlavě. A když se pak na vteřinu otočily, už to bylo… Boule na hlavě, monokl pod okem, naražená čelist, odřené koleno. 

Mně se to podařilo ustát a opravu dceři důvěru dát a věřte nebo ne, když byla se mnou (a podotýkám, že divoká byla už v břiše a po porodu se to nezměnilo), nic se jí nestalo.

Byla jsem pyšná, jak jsem to zvládla a jak to mám „zmáklý“. Ale ejhle! Přišla nová výzva. Nová zkouška v předání důvěry. A tam už jsem taková frajerka nebyla.

Dcera miluje pohyb, tanec (po kom asi). Chtěla jsem jí dopřát to, co já jsem jako malá neměla – aktivitu v nějakém kroužku. Když jsem byla dítě, tak ráda bych někam chodila, ale možnosti nebyly. Tedy kromě Sokola, který jsem navštěvovala a kde vyklíčila má láska k pohybu. Až teprve v pubertě jsem mohla začít objevovat další formy pohybu a tance a začít hledat, co bude to „moje“.

Dokud jsem s dcerou chodila na cvičení, bylo to v pořádku. Ve chvíli, kdy měla začít chodit sama, sekla se a bez doprovodu maminky ani ránu. Vždy navíc byla spíš pozorovací typ – během hodin pro maminky s dětmi seděla, sledovala a celou lekci pak předvedla doma. Podobně to měla i s tancem.

Jenže:

  1. Přítomnost maminky už je často nežádoucí (dceři v té době bylo necelých pět let, takže kroužky pro stejně staré děti už jsou z 90 % bez rodičů),
  2. Maminka, pokud tam byla, tak zase věděla, že to dceru svádí k tomu, aby se nezapojovala a „schovávala“ za její přítomnost.

Mluvily jsme o tom hodně, přemýšlely nad možnostmi, hledaly varianty:

  • Na jedné straně dcery tanec ano (nešlo jen o něj, ale o veškeré aktivity, které ji baví), ale zároveň jen s mámou. Na druhé straně tanec ne, protože pokud bez mámy, tak radši vůbec.
  • Na jedné straně mámy zase potřeba dopřát dceři to, co za jejího dětství nebylo, na druhé straně „stres“ z toho, že když tedy s dcerou jde (a mají štěstí na lektorku, které mámy přítomnost nevadí), dcera se většinou nezapojuje a dělá si z mámy prostředníka v komunikaci.

Ideální varianta: doprovodím dceru na tanec (či cokoli jiného), dcera se sama podle svých potřeb ne-zapojuje, počkám na ni za dveřmi, kde jsem pro ni kdykoli jako opora.

Realita…

Buď budeme chodit, ale bude to pro obě svým způsobem „utrpení“, protože ani jedna v tom nebudeme úplně spokojená.

Nebo tam prostě chodit nebudeme, já budu v klidu, dcera bude v klidu. ALE to jí nedám ty možnosti, které jsem neměla (ona má a NECHCE využít). Navíc nebude nikam chodit a děti přece na nějaké kroužky chodí…

Ach to ego!

A opět mé vnitřní hlasy, můj oblíbený rozhovor uvnitř sebe sama:

„Klid, holka! To, že teď nikam nechodí, vůbec nic neznamená. Asi to nepotřebuje. Prostě si tančí doma, je spokojená a to jí v tuhle chvíli stačí. Tak co řešíš?

„Jenže když má tu možnost… Dyk je to skvělý už od malička hledat to „svoje“.

„Jo, jasně, ty nevyužitý možnosti! A jak víš, že to nehledá? Prosim tě, už to přestaň řešit a brát si tím energii. Tak nikam nechodí, no! Neřeš ostatní a uvědom si, jak to máte vy a v čem vám je nejlíp!“

Někdy to děti prostě chtějí jinak a ne zrovna tak, jak to chceme my.

I kdyby to pro ně z našeho pohledu bylo sebelepší. Chtějí jít svojí cestou. Nechtějí využít to, co mají k dispozici (a my třeba neměli). Nechtějí naplnit naše očekávání. Chtějí si to udělat po svém. A my přitom máme jasnou představu, jak by to být mělo a jak by pro ně bylo skvělé, kdyby…

Někdy je těžké přijmout, že nechtějí využít naše rady, pomoc, možnosti. Chtějí to po svém.

A přitom je to na druhou stranu tak snadné. Prostě jim dát důvěru…

A tak jsem přijala, že to má dcera jinak. A že lpění na potenciálních možnostech je jen má omezená snaha napasovat dceru do něčeho, co je moje. A prostě nikam nechodíme. A je nám fajn. Nikam se nehoníme. Dcera si doma tančí sama, okoukává, pozoruje a každý den se učí.

Dala jsem jí důvěru, že si to svoje najde. Že k tomu nepotřebuje kroužky a bude-li je potřebovat, sama si o ně řekne. Teď to má prostě takhle, je to její cesta a je to v pořádku. 

Uff, stálo mě to hodně sil, zavařený mozek, ale jsem pyšná, že jsem to pustila. Dýchá a žije se mi lépe.

Jak to máte s dětmi vy? Dáváte jim důvěru?

 

Chcete být také součástí mého světa? Klikněte níže a budu vám posílat inspiraci.

Chci novinky a tvořit lepší svět

 

Kristýna Suchá
Podporuji ženy v těhotenství, šestinedělí i dále v mateřství, aby nemusely tápat a mohly být plně samy sebou, ve své síle a mohly vědomě tvořit svůj život. Více o mně najdete zde. E-booky zdarma: Těhotenství s pastelkami a Mandaly pro mámy. Průvodce: pro těhotné ženy Jsem těhotná a pro mámy s dětmi Zavařujte jednoduše a Kreativní kalendář.
Komentáře
  1. Bára napsal:

    Uplne s tebou souznim a ve vsem souhlasim. Mame to doma hodne podobne Dite vi nejlepe, co je pro nej nejlepsi a ja v to mam vzdy 100% duveru.

    • Kristýna Suchá napsal:

      To je super, že se ti to daří! Já občas bojuji s egem a zažitými vzorci, ale nakonec mě o tom dcera stejně přesvědčí 😀

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů